2. část

7. února 2010 v 13:19 |  Úsvit
Byli jsme na cestě do Vancouveru, abych pravdu řekla, byla nudná a zdlouhavá, ale konečně jsme mohli říct: "Jedeme domů!"

Naše auto zastavilo před obrovským domem. Netušila jsem, že si něco takového můžeme dovolit. Oproti Charlieho domku to byl palác. Nathalia se rozeběhla ke vchodu. Na to, že se jí sem nechtělo, byla nějak moc nadšená. Všichni jsme vstoupili do domu společně.

"Jakobe, ty se překonáváš."užasla jsem.

Jake se jen pousmál. Nathalia se vydala hledat svůj pokoj a já s Jacobem jsme zůstali ve vstupní hale. Měla jsem z toho všeho smíšené pocity nadšení a smutku. Dům i město, ve kterém jsme měli bydlet, bylo úžasné, ale s návratem mého snu přišly i vzpomínky. Tady mě chtěl Edward odvézt, aby mě ochránil a schoval před Jamesem.

Z přemýšlení mě vytrhl zvonek. Že by první návštěva? Šla jsem otevřít. Za dveřmi stála žena asi v mém věku. Byla těhotná, měla roztomilé malé bříško a usmívala se od uch k uchu.

"Ahoj, já jsem Tiffani. Ty budeš Izabella že?"zeptala se.

"Jo, jenom Bella."zazněla odpověď.

Chvíli jsme se na sebe koukaly a pak opět zpustila:

"Aha...no, jsem tady od vedle. Přišla jsem vás jen přivítat, kdyby jste cokoliv potřebovali, stačí říct.

Poděkovala jsem jí, chtěla jsem aby šla dál, ale odmítla. Tiffani působila sympaticky, viděla jsem v ní velkou a úžasnou kamarádku. Asi jako v Alici. Už jsme zase u toho, prostě kdykoliv se mi zdají sny o Edwardovi nemůžu myslet na nic jiného než na Cullenovy. Začíná to vypadat, že ani Vancouver mě těch vzpomínek nezbaví.

O týden později:

Pomalu, ale jistě jsme se ve Vancouveru zabydleli. Nathalie si zvykala na nové kamarády v nové školce a já s Jacobem na novou práci. Jake dělal automechanika v jednom servisu za městem a já pracovala v obchodě s oděvy. Ta práce mě zrovna nebavila, ale jelikož jsem místo vysoké hlídala doma mimino, neměla jsem na výběr.

Bylo úterý, když jsem se ráno vzbudila Jake už byl dávno pryč. Nechtělo se mi vstávat, ale musela jsem. Kolem deváté jsem vezla Nath do školky a jen co jsem ji předala vychovatelům, spěchala jsem do práce.

Dneska jsem prodávala společně s Barbarou. Byla to milá holka, o čtyři roky starší než já, ale byla s ní zábava. Jen co jsem otevřela dveře už mě vítala.

"Ahoj Bello! Dneska jsi u kasy ano?" pousmála se.

Kývla jsem na souhlas a postavila se k pokladně. Den byl s každou hodinou únavnější. U pokladny se neustále střídaly vysmáté zákaznice, jejíchž jediným problémem byl zlomený nehet. Znuděně jsem jim jejich úsměvy oplácela a čekala na někoho zajímavějšího.
Nakonec jsem se přece jen dočkala. K pokladně přistoupila vysoká blondýna. Přestože se venku smrákalo, měla na očích sluneční brýle. Byla bledá a vypadala vyděšeně. Měla jsem z ní zvláštní pocit, něco mě k ní táhlo, ale zároveň jsem ve své hlavě slyšela hlas, který říkal abych ji ignorovala.

Kupovala si jen jedinou věc: tmavě modrou pletenou šálu. Když mi při placení podávala peníze, pocítila jsem na své ruce něco jako kus ledu. Byly to její prsty a v tom okamžiku mi všechno došlo.

"Rosalie…"vypadlo ze mě.

Než jsem se stihla vzpamatovat, odcházela rychlým krokem z obchodu. Prodírala jsem se kolem zákaznic a volala jméno mé známé. Když jsem vyběhla z obchodu bylo už pozdě.
Po chvíli za mnou přiběhla Barbara.

"Stalo se něco?"zajímala se.

"Ne, asi jsem jen přepracovaná."podotkla jsem a vrátila se k pokladně. Byla jsem rozrušená, ale hlavně zvědavá. Opravdu to byla Rose? A pokud ne, proč ta žena utíkala, když jsem vyslovila Rozáliino jméno? Možná už jsem se vážně zbláznila. Vždycky, když se mi zdál ten sen, dělala jsem spoustu hloupostí, ale ještě nikdy mi nikdo nepřipomínal nikoho z Cullenových.

Po práci jsem se vracela utahaná a zamyšlená domů. Tam už mě čekal Jake, který vyzvedl Nathalii ze školky. Nechtěla jsem se s ním bavit, protože by mohl poznat, že se něco stalo. Bohužel nebylo štěstí na mé straně a Jake začal konverzaci.

"Hej! To mě ani nepozdravíš, když přijdeš domů?"načapal mě, když jsem se snažila nenápadně vyjít po schodech nahoru.

"Jo, promiň. Ahoj."vykoktala jsem se.

Jake se prostě nenechal odbýt:

"To je všechno? Co třeba: Jak bylo v práci?"

Smutně jsem vzdychla a pousmála se. Vypadalo to, že mu to docvaklo. Pochopil, že se něco děje.

"Tak povídej, co se stalo?"zeptal se ustaraně.

Nemohla jsem mu říct:

" Jé, hele Jakobe víš asi pořád miluju Edwarda a myslím, že Cullenovi jsou ve Vancouveru."

Milovala jsem ho, nade všechno na světě, ale vždycky pro mě byl až ten druhý. Nechtěla jsem ho ranit, proto jsem se snažila vymyslet nějakou výmluvu, které by byl schopen uvěřit. Nemohlo mě nic napadnout a zrovna jsem potřebovala myslet rychle.

"Obchod vykradli a šéf dělal hrozné peklo"vyštěkla jsem.
Jakob zakroutil hlavou a bylo mi jasné, že na to neskočil. Bála jsem se, že bude vyzvídat. Snažit se vymyslet milion lepších odpovědí bylo jediné co jsem mohla dělat.

"Opravdu mi nechceš říct co se ti skutečně stalo?"řekl Jake a podíval se mi do očí.

Zavrtěla jsem hlavou. Jake si starostlivě povzdychl a já odešla nahoru. Vešla jsem do ložnice a skočila na postel. Pořád jsem myslela na Rosalie. Najednou jsem ve vzduchu cítila přítomnost Cullenových. Bylo to zvláštní cítit je znovu. Nebyla jsem sice přesvědčena, že žena v obchodě byla Rosalie, ale nechtěla jsem připustit, že by to byl někdo jiný. Doufala jsem v další náhodné setkání s rodinou Cullenů…

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mája Mája | E-mail | 15. února 2010 v 14:56 | Reagovat

HMMMM vyvíjí se to zajímavě, další další :):):):):D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama