3. část

20. února 2010 v 9:44 |  Úsvit
"Dobré ráno!"zaklepala Nath na dveře mojí ložnice a skočila vedle mě do postele.Rozespale jsem se posadila a koukla na hodiny. Bylo půl osmé, Nathalie poskakovala na posteli a házela polštáři.

"Nemusím dneska do školky, když máš volno?"ptala se a dělala na mě psí oči.

"Musíš."snažila jsem se její výraz ignorovat.

Na důkaz toho, že je naštvaná, namíchnutě zafuněla. Zasmála jsem se a vylezla z postele. Nath mě pronásledovala až do kuchyně a cestou uraženě dupala. I do auta jsem ji málem tahala, ale nakone přece jen s radostí odutíkala za kamarádkami. Já se vrátila domů. Cestou jsem hodně přemýšlela, dneska mě myšlenky odnesly jinam než ke Cullenovým. Zamyslela jsem se nad Charliem a Forks. Jak se mu asi daří? Hlavně jsem byla ráda, že jsem se na chvíli zbavila vzpomínek na Rosalie. Měla jsem tak nějak lehčí hlavu.

Doma bylo pusto. Jake byl v práci, Nath ve školce a nikdo jiný, mě nepočítaje, v našem domě nebydlel. Seděla jsem v obýváku a četla. Za chvilku se ozval zvonek a jášla otevřít. Udveří stála Tiffani. Byla opět usměvavá a uprostřed toho chmurného počasí vypadala jako sluníčko.

"Ahoj Bello. Napadlo mě, jestli bys nechtěla jít někam na kafe nebo tak."zašvitořila.

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se nechala ukecat a šla.Jely jsme do města. Tiffani tvrdila, že zná jednu úžasnou kavárnu někde poblíž školky, do které chodí Nath.

Problém byl v tom, že kdykoli jsem viděla Tiff, viděla jsem Alici. Nebyly si podobné vzhledem, to vůbec ne, ale vystupováním. Obě byly přátelské, milé, trochu ulítlé a měly smysl pro humor. Připadala jsem si s Tiff jako zpátky na střední. To mi připomnělo okamžitě Rosalie a vybafla jsem na Tiffani otázkou:

"Potřebovala bych zjistit adresu jedné mé známé z Vancouveru. Nevíš jak na to?"

Tiff vypadala zaskočeně, ale nakonec odpověděla:

"Wow! Netuším, zkus si ji najít na Googleu."

Pak začala mluvit o tom, jak se podobným způsobem pokoušela najít svou sestřenici, ale já ji ignorovala. Myšlenkami jsem byla u počítače a vyhledávala Rose. Myslím, že i najdu, i když druhá část mého já mě přesvědčuje o opaku. Najít ji na internetu byla jediná věc, která mě nenutila spoléhat na náhodu.

Vracely jsme se s Tiff domů. Zrovna jsme byly na hlavní a přejížděly křižovatku, když v tom do nás naboural nějaký idiot. Všimla jsem si světel a zrychlila jsem, ale nestihla jsem to přejet. Zatočila se mi hlava a hodilo to se mnou dopředu. Jediné co mě v tu chvíli zachraňovalo byly bezpečnostní pásy. Když jsem se vrátila zpátky, první co mě zajímalo byla Tiffani.

"Jsi v pořádku?"vykřikla jsem.

"Jo, je mi fajn. Markovi taky."řekla a pohladila si bříško.

Naštvaně jsem vylezla s auta a prohlédla si škody. Borec, který to do mě napálil vypadal v pohodě. Což se bohužel nedalo říct o obou autech. To jeho narazilo čumákem do toho mého. Měla jsem z pekla štěstí, protože nešlápnout na plyn, byla bych teď bez nohou.

Na cestě už byla policie i sanitka. I přes to, že jsme všichni byli v pořádku, odvezli nás do nemocnice na vyšetření. Za chviličku se tam objevil Jakob i Simon, to je Tiffanin manžel.

"Zlato, je ti dobře?"staral se Jake.

Přikývla jsem a objala ho. Měla jsem starost o své auto. Zní to hloupě, ale starost jsem měla. Hlavně proto, že se potřebuju denně dopravovat do práce a Nath musím vozit do školky.

"Tvoje auto je na tom trochu hůř."povzdychl si Jake.

To byla zpráva, kterou jsem slyšet nechtěla.

"Jak budu Nath vozit do školky? Já to do práce zvládnu pěšky, ale Nathalie má školku uprostřed města." zděsila jsem se.

Jake navrhnul, že bude Nath vozit do školky dřív. Souhlasila jsem. Já do práce nemusím tak daleko, abych potřebovala odvoz.

Na druhý den, už jsem se vzbudila do úplně prázdného domu. Nathalia už byla ve školce, protože ji Jake odvezl cestou do práce. Já musela vstát dřív než normálně, jelikož autem jsem byla v práci rychleji.

U pokladny dneska stála Barbara. Já jsem pracovala se zbožím, vyřizovala objednávky a zajímala se reklamacemi. Že by to byla zábavná práce se říct nedá, ale bavilo mě to mohem víc než prodávat.

Barbara mě nechala jít domů dřív. Tvrdila, že obchod zvládne zamknout sama. Já jsem byla ráda, protože jsem se ještě musela prát se zpáteční cestou. Rozloučila jsem se a vyšla z hlavního východu prodejny.

Pomalu jsem kráčela po chodníku a zapínala si kabát. Rozhodla jsem se jít přes klidnější část Vancouveru. Bylo to sice dál, ale na chodníku bylo míň lidí a nebyl tam tak rušný provoz. Prohlížela jsem si rodinné domky a srovnávala je s tím naším.

Dostala jsem se do uličky, ve které nebyla živá duše. V oknech domů se nesvítilo a neprojelo kolem mě jediné auto. Všimla jsem si, že kousek přede mnou jde nějaká osoba. Když se dostala pod pouliční lampu, všimla jsem si dvou základních znaků, které se zezadu daly vidět:byla to vysoká blondýna. Okamžitě to se mnou trklo. Nechtěla jsem dělat unáhlené závěry ani tu ženu vyplašit, proto jsem se držela dál.

Pod další lampou se ta žena otočila a na chvíli se zastavila. Po zádech mi přejel mráz, teď už nebylo pochyb, Cullenovi nebo přinejmenším Rosalie byli ve Vancouveru. Zacloumal se mnou pocit štěstí a v duchu jsem zajásala.

Po mém návratu zpátky na zem mě okamžitě napadlo, že by si mě Rose mohla všimnout. Jenže tu jsem ani trošičku nezajímala. Myslím nebo spíš jsem si jistá, že netušila kdo je ten podivný chodec za ní. Radši jsem si schovávala obličej za límec kabátu a držela si odstup.

Napadlo mě, že kdyby mě poznala, tak zase zmizí. Sledovala jsem ji ještě dalších pár metrů, dokud nezašla do jednoho z domů. Rychle jsem k němu přiběhla a vytáhla z tašky papír a propisku. Zapsala jsem si celou adresu domu a pádila za Jakem a Nathalii.

Jen co jsem vpadla dovnitř a pro jistotu pozdravila Jakoba, utíkala jsem k počítači. Našla jsem si na internetu mapu Vancouveru a klikla na pozemek, který byl podle všeho Rozáliiným útočištěm. Moc mě nepřekvapilo, že majitelem pozemku byl Carlisle Cullen. Teď jsem měla jistotu.

Od toho večera jsem začala chodit kolem Cullenovic domu pokaždé, když jsem šla do práce nebo z práce. Neustále jsem kolem něj procházela, ale pořád neměla odvahu zazvonit. Až jednoho dne, tuším, že to byl čtvrtek jsem sebrala všechnu, ale úplně všechnu odvahu a zazvonila.

Nemohla jsem to vydržet, myslela jsem, že uteču. Čekala jsem chvíli, ale nikdo nešel otevřít. Zazvonit podruhé už jsem si netroufala. Chytla jsem se kliky, v tom okamžiku se ve mně vzbouřila obrovská tsunami smíšených pocitů, ale hlavně strachu a nejistoty. Pomalu jsem kliku stlačila dolů. Bylo odemčeno.

Vešla jsem do prostorné haly a jako bych se octla zpátky ve Forks. Předsíň byla velmi podobně vybavená, až na jeden detail. Byl v ní obraz z maturitních čepic. Přistoupila jsem k němu a jednou rukouse dotkla rámu. Od doby co jsem ho viděla naposledy v něm pár čepic přibylo.

"Co tady děláš?" ozval se zezadu ženský hlas a já se otočila.

Osoba stojící za mnou, mi byla moc dobře známá. Rosalie…


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama